Tato již pro nás běžná záležitost se začala běžně používat kupodivu až v druhé polovině 20. století. Hlavní důvod je asi ten, že první koupelnové skříňky se začaly využívat v koupelnách panelových bytů, kde řešily nám již známý problém s místem.
První pokusy o využitý toho typu úložného prostoru měli své „porodní bolesti“ ( špatná ochrana hran proti vlhkosti, špatný přístup k umyvadlu, nesnadá údržba pod skříňkou. Následně však prošly rychlým vývojem a skříňky se začaly zvětšovat ( na desce vznikl odkládací prostor), dvířka nahradili kontejnery (lepší přistup k uloženým věcem) a skříňky se začaly zavěšovat (lepší údržba ….vytírání).
Co se týče umístění samotného umyvadla …to se nejdříve zcela, po-té částečně zapouštělo do nábytku, následně se ztenčovalo a nyní se stává trendem umístění na desku. Zapuštěním umyvadla se totiž zmenšuje úložný prostor.
Nejčastějším materiálem používaným na výrobu nábytku do koupelny je MDF deska opatřena lakem, dýhou nebo laminem. Kvalitnějším a také nákladnějším je koupelnový nábytek z masivu. Nejodolnějším ale také nejdražším je koupelnový nábytek celolakovaný.
Tip – lépe nežli matný nábytek se udržuje lesklý lak ( případné mechanické poškození lze rozleštit …. Je-li v několika vrstvách).